Stojím v dešti a v rukou svírám knihu. Slzy nebo kapky deště v očích a stránky mi vlhnou před očima a utápí se mezi prsty. Panenská dokonalost papíru, která je nenávratně ztracena. Papír pláče. I já pláču. Přesto ten objekt plný vědění nezavřu a neschovám na dno svého stejně promočeného batohu. Když čtu, tak neustále. Trvalý příjem informací. Bez přestávky.
Konečně přijel vlak. Nejsem o nic nadšenější než jsem byl ve chvíli mokrého čtení, ještě pevně zavrtaný mezi řádky a mezi fragmenty H2O.
Už jsem dospělý. Nejenže smím již jezdit sám výtahem, rovněž se oddávám jízdě vlakem.
Je to okouzlující. Potmě. V dešti. V dospělosti.
Zásadně nenosím deštník. Už jen proto, že se musí nosit. Ne že bych byl líný ho držet v rukou, ale pokud to tak učiním, vrávorám nejen s ním, ale i s celou svou …rovnováhou a některé ostatní chodce tento styl … může mást. Pokud budu chtít vypadat, jako bych právě opustil ponurý, zakouřený a nevalně proslulý lokál, udělám to tak, že do něj nejprve vejdu…
Z pramínku vlasů mi sklouzla kapka na písmenko D. Bylo z něj Loudavé D. D natažené na skřipec. Jak závratný zármutek.
Kolemjdoucí utíkají. Nebo se vlak už definitivně rozjel.
Nejsem smutný, protože se zase vrátím. A mé každodenní blues si nosívám s sebou.
Kontrola jízdenek. Nepromočená, nepomačkaná, nerecyklovaná jízdenka spatřila světlo vlaku. Konkrétní radost způsobila spíše průvodčímu, než-li mně.
Líně se převalila a schovala se na své tajemné suché místo.
Říká se snad, že první láska je neopakovatelná jako poslední smutek. Říkám, že první dojem je neopakovatelný. Nerovnající se druhému.
Všechno je na druhý okus takové neprocítěné, tušené. Precedentní!
V budoucnosti nemůžeme experimentovat, neboť v minulosti to už někdo vyzkoušel.
A pokud máme přece pocit prvenství, po čase zjistíme, že to byl jen opar nadšení. A že naše chování je pouhé deja vu.
Ach ty kolísavé portréty, co kreslí skla vlaků sousedům do paměti jako živé obrazy. Kromaňonci nemohli tušit tu eufórii nenapodobitelných shluků pohybujících se teorií.
A v těch ztělesněných obrazech si představuji vize plné dojmů z dávných zážitků, a z cest a z přebujené fantazie. A verše plné citů a city plné veršů se zhmotňují do přesných tvarů, do hmatatelných obrazců a podob uměleckých soch a pradávných životů někdejších učenců.
Podlaha je prochozená. Pošlapané okvětní lístky, po kterých chodíme, jsou vsáknuté tak hluboko do nitra země, že je nelze vidět. Zábradlí je mimo provoz a jediným východiskem je ústup k EXITU.
Každý den ladíme své hudební nástroje, jež si s hrdostí a s kouskem pyšného přisvojení vláčíme dnem, životem.
Ochotně prodáváme myšlenky, city, podněty. Loudaví barbaři, statní bardi. Koketní podobizny, železné gardy.
Scenérie si libuje v pošetilosti a napětí. Tolik ohňostrojů září, tolik třpytu perel padá na nás, na bídníky a nebe nechtěně závidí. Jen jeden pohled z okna do budoucna, do dálky, do obrazu přede mnou.
Míjí mě majáky domoviny. Hrdé komíny, jenž odrazují letadla od případných kolizí svou silnou, beztajemnou světelnou hrou. Ale ponurost, jenž obklopuje tyto laické majáky, svádí boj s trýznivým snažením umělce.
Mluvím sám se sebou a slova se mi tisknou na papír jak samolepky do alb. A tvoří knihu přání a stížností.
Cílová stanice už se nejeví jako nedosažitelná. Chvíli napětí zaručí tunel.
Zavírám knihu, zase je o něco tlustší.
Ale čtu dál.
Čerf | 
Zde hledá
Dlužíš mě nějaký uklidňující prášky na nervy! Z tohohle by jeden chytl melancholii..spíš jedna..a už chytla...
Profesionální. (Ta básnička, ne má melancholie)