Pojď, musíme pryč
Přejít přes azurové moře
A přeplout skrz lanový most
Bude to dlouhé, ale na druhém konci už čeká slunce
Ten blyštivý kolovrat, co nám utkal tuhle cestu
Je to tak snadné, opustit vlastní zem
Ty chladné večery a čerstvá jitra, ale copak se nenachází i tam?
Nemohla jsem už dýchat ten hustý, v kostkách napěchovaný vzduch, co za úplatky prodávají pouliční kameloti a jejich kumpáni
Jako bych se nemohla probrat z toho mrazivého snění, které mě skličovalo
Ale jako bych tušila ten tajný svět za oponou, a toužila po konfrontaci
A pak jsem se vzepřela těm moderním banditům a dospělým ratolestem, šibalským komediantům a lstivým bestiím, usedlým poutníkům a kočovným manželům, poťouchlým vědcům a pochybným umělcům v době mluvících struhadel a kožešinových pout, skleněných domů a hranatých kruhů, variabilních sítí a tristních paradoxů
Odhodila jsem špinavou svěrací kazajku, po dlouholetém boji, který jsem dennodenně sváděla s nástrahami moderní civilizace
A teď stojím před pomyslnou branou do světa, který jakoby vypadl z ok(n)a mé fantazie
Jsem hrdá, že tento svět ještě nezničili a neudusili svými obtloustlými hnátami na jeho tenkém, bezelstném hrdle
Jsem doma
Nihilist | 30. září 2009 v 13:58 | 
Zde hledá
působivé.