Téměř dokonalá chvíle - část druhá

30. prosince 2008 v 0:04 | Lytchi |  Brakoviště
"Vy jste vlastně profesorka umění," pronesl Daniel, když už neměl chuť poslouchat její neustálé sekýrování a nadávání. "Úplně si dovedu představit váš byt. Na stěnách samej Picasso, van Gogh, nemám pravdu?!"
"Kéž by. Víte, ono je důležité mít své koníčky, ale ne každý si je může dovolit. Ty mé nejsou tak lehce dostupné jako ty vaše - mapu Finska," podívala se na poloprázdnou láhev, "najdete na každém rohu, že."
Zazubil se.
Chvíli bylo mrazivé ticho. Boris koukal hypnotizovaně na vyprazdňující se láhev, Daniel se koukal arogantně do koutu místnosti a Anabell, která stála opřená o stěnu, jakoby prosila rozbité hodiny, visící přímo naproti ní, k časové zpronevěře.
Najednou se ozval Daniel. Podíval se na Anabell a zeptal se jí "Vy jste opravdová blondýna?" přičemž sjel její postavu očima od vlasů až někam k bokům, kde se provokativně zastavil. Jeho vážný obličej nahrával důrazu jeho otázky.
Anabell se lehce usmála. "Vy jste ten poslední, koho to může zajímat, he."
Daniel se též zasmál a něco zašeptal Borisovi. Poté se oba zazubili, a nalili si každý po sklence. Na dně lahve se leskly poslední kapky.

"Hm, myslím, že pánům dochází humor," řekla Anabell posměšně, když oba vysušili i tu poslední slzu, co tak hezky pálí v krku. Ti se naštvaně zatvářili, ale Anabell jim za pohled nestála.
"Chm, nametený Rudolf a jeho pomocník Santa. Nebo je to naopak? K tomu svetru vám už chybí jen bílý plnovous. Ačkoliv ten šedivý sestřih postačí. A navíc, jestli tu zůstaneme ještě pár dní - už chybí jen ty brejličky."
"A vidíte - proto piju! Abych se vyhnul bezvýznamnýmu ženskýmu žvatlání," reagoval Daniel.
"Proč zrovna já ženský nebiju? A víte, co? Dejte si taky panáka, nebo už to s váma fakt nevydržim."
"Nevím z čeho tak asi?!" řekla a zase se podívala směrem k lahvi.
"Sakra," zaklel Boris.
"Podívám se dozadu," nabídl se Daniel a odešel do tajemného kumbálu.
Chvíli něco přehraboval, dvakrát hlasitě zaklel, a několikrát si pro sebe cosi přeříkával, až nakonec vyšel s vítěznou trofejí své oběti.
Láhev se tentokrát tvářila poněkud nevlídněji. Barva byla nažloutlá, ale ne rezavá.
Boris však s radostí ochutnal.
Nejdříve se zašklebil, ale později pookřál a dolil si. Když Daniel viděl, že ochutnávka proběhla relativně dobře, neváhal a nalil si také.
Chvíli mok zkoumavě přehazoval po jazyku, potom polkl.
Anabell si jich už raději nevšímala a zatím se snažila prohledat zchátralý kredenc a najít nějaký obsah, který by potěšil také její srdce.
Kromě rozbitého nádobí našla jen krabičku ztvrdlých sušenek a pytlík staré kávy.
"Co tam hledáte, pojďte za náma. Nic lepšího tam stejně nenajdete!" řekl Daniel. "My bychom se podělili, abyste neřekla, že jsme neslušní."
"Pch, nic jí nedáme. Řekla o mně, že jsem Rudolf!" vztekal se Boris.
"Však se na sebe podívej. Ale máš pravdu, takhle červenej nos neměl ani ten sob," smál se Daniel svým ostrým smíchem, až obnažil svoji zubní sklovinu, která se leskla po místnosti.
K tomu se přidala i samotná Anabell, ale jen lehce, aby si jí moc nevšímali. Možná ji očaroval ten odér, který se celou místností linul, ale možná to byl právě Danielův chrup, který se tak jemně vznášel v jeho ústech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ych ych | 30. prosince 2008 v 4:25 | Reagovat

Má zuby jako mááário coo :o)

pěkný pěkný jedu dál!

2 L! L! | 30. prosince 2008 v 14:35 | Reagovat

tak na toho nemá, žejo:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama