Téměř dokonalá chvíle - část čtvrtá

31. prosince 2008 v 23:30 | Lytchi |  Brakoviště
Daniel, se svým dobrotivým pohledem a přece tak drsnou tváří, se přesunul od stolu blíže ke krbu, kde se usadil na huňatý koberec kousek před plápolajícím ohněm. V rukou už ani nedržel sklenku, jen tiše zíral do těch pravdu šlehajících plamenů. A tak jako ony objímaly špalky odsouzené na popel, objal Daniel svá lýtka těsně pod koleny, a naslouchal odvážnému praskání.
Zatimco Boris opět zlehka usínal nad politým stolem, opouštěla jeho přítomnost i Anabell, která mířila rovněž ke krbu. Nejdřív se ale zastavila u stěny s poličkou, o kterou se předtím opírala. Smutně se zahleděla na stín, který Daniel vrhal do děravé podlahy. Pak přistoupila blíž a usadila se těsně vedle něho na původně bílý koberec, který ještě před chvílí málem utekl. Chci říct, jeho obyvatelé ho málem unesli.
Snad z nutnosti chvíle se zadívala rovněž do ohně, ale žár byl tak silný, že ji spaloval víčka a vháněl slzy pod ně.
"Bičuje to do očí," řekl Daniel, pohledem ještě hluboko v ohni.
"Trochu," řekla nadneseně Anabell.
Když spalující žár konečně jeho oči pustil ze spárů, otočil se k ní a pousmál se.
"Omlouvám se za ty vlasy. To jsem neměla."
Ale vždyť je to pravda. S tím nic nenaděláte," smířlivě vypravoval Daniel.
"Né, to neříkejte. Máte hezké vlasy. Mají v sobě hodně životní moudrosti, a přece jsou tak … plné elánu."
Já jsem to taky přehnal s tou blonckou," řekl a trochu odkašlal.
Teď se zase usmála ona. Né, to je - to je fakt. Fakt, že nejsem pravá blondýna. Myslel jste si to správně." Stále se smála, až jí přeskakovaly jiskry v očích.
"Já jsem tady ani neměl být. Proto mám taky ten svetr dneska. Loni jsem ho dostal na Vánoce, tak jsem si řekl, že ho taky konečně vytáhnu, zrovna teď, ať to vypadá, že ho nosím. …. Ať má moje…," ale větu už nedopověděl.
"Ale teď to je jedno," pronesl později tiše jakoby k plamenům.
"A vy byste byla teď kde?" ptal se zaujatě, aby utekl od chmurného tématu.
"Nejspíš bych se nudila na nějaké konferenci o umění, pak bych šla domů, otevřela si jahodový kompot, a tou šťávou vyluhovanou ve směsici jedovatých látek kompotového plechu bych se zpila do němoty."
Teď už oba propukli v hlasitý smích, který nevzbudil ani dřímajícího Borise.
Rachot hlasivek ztlumilo až to, když se oba očima setkali tak blízko, že už si nemohli ani nic říct, ani se ničemu smát. Oba svoje ústa proměnili v gesto, které napovídá milencům, když už není co dodat.
Po chvíli se na sebe podívali. "Proč jsem tě nepotkala dřív?" zašeptala Anabell.
"Proč jsem tě nepolíbil dřív?" pronesl Daniel.
Opět se protli v jednom bodě. Pak se Anabell opřela o jeho levé rameno a zavřela oči. Dlouze leželi a jen mlčeli.
Z idylky je vytrhl až jakýsi hluk zvenku. Jakési tlumené volání.
"Už budeme u vás," slyšeli konečně jasně zevnitř chaty slova zvenčí.
Anabell a Daniel se na sebe vážně podívali. Boris se divoce probudil.
Náhle jakoby se rozjasnilo u dveří a hned nato vstoupili do místnosti lidé.
První muž oblečen a vybaven jako člen horské služby a druhá - žena.
"Danieli," řekla a mířila přímo k němu. Ten vstal a objal ji kolem ramenou. Oba pomalu odcházeli. Daniel se ještě otočil směrem k Anabell a šeptal "Promiň!"


---


"Slečno, vstávejte. Proberte se!" pravil z neznáma cizí hlas.
Konečně otevřela oči a uviděla před sebou nějakého muže. Ležela, takže se špatně orientovala po okolí. Zatím nemohla moc mluvit. Ústa měla mírně ztuhlá.
"Je živá," konstatoval neznámý hlas. "Musíme ji dostat ven."
Náhle se opravdu ocitla venku. Nebylo to o moc příjemnější než doposud. Ba právě naopak. Uvnitř to bylo mnohem příjemnější. Zvláštní hřejivý pocit.
Postupně se probírala a už mohla i pořádně mluvit.
"Co se stalo? Kde to jsem?" byla její první slova.
"Ztratili jste se v sněhové bouři. Nebojte se, už jste v bezpečí," oznamoval jeden z přítomných hlasů.
Překvapeně se rozhlížela kolem sebe. Jakoby si všechno začínala uvědomovat.
"My?"
"Ano, vy a ještě jeden muž."
"Kde je?"
Na tuto otázku jí už však nikdo neodpověděl.
Ještě zkoumavěji se porozhlédla kolem sebe. Ze stanu, ve kterém ještě před chvílí ležela, právě vynášeli jakousi postavu. Byl to muž. Položili ho ven před stan. Rozběhla se rychle k němu. V tuto chvíli už jí všechno došlo.
Podívala se na ležícího muže. Byl zrmzlý, ale jeho ústa, jako by se na ni usmívala.
"Danieli," křičela, "vstávej, okamžitě vstávej."
"Co to děláš? Teď. Tady. Slyšíš mě?!"
"Slečno," snažil se ji upokojit jeden z mužů, ale zbytek jeho slov již neposlouchala.
"Proč mi to děláš?" Opakovala stále dokola. Dotýkala se jeho těla a bezvýsledně ho hladila po zkamenělé tváři a ztvrdlých vlasech.
Dva muži ji ale zvedli a odnesli pryč od ležícího.



Po několika minutách už seděla v autě horské služby. Přes sebe měla deku a v ruce držela horký čaj. Auto ještě chvíli stálo.
"Šli jsme ve strašném mrazu. Do toho foukal ještě silný vítr a sníh nám vál přímo do očí. Už jsem to nemohla vydržet. Ale Daniel mě pořád povzbuzoval. Před sebou jsme stále nic neviděli. Přicházeli jsme do neznáma. Až jsme se konečně dostali zpátky k našemu stanu, který jsme tam předtím rozbili. Kupodivu ještě stál. Vlezli jsme dovnitř. Stále byla strašná zima. Vzájemně jsme se zahřívali. Zavírala jsem oči. Chtělo se mi spát. Daniel sundal svou čepici a dal mi ji na hlavu. Sám si nechal jen kapuci. Stále na mě mluvil, abych neusnula. Pomáhalo to. Jenže potom už přestal. Sám usínal. Já jsem se snažila zůstat vzhůru. Ale postupně jsem do toho spadla. Vůbec jsem necítila mráz, jen zvláštní pocit. Byla to dlouhá, nekonečná chvíle hřejivého mámení."

"Zachránil Vám život," řekl jeden z mužů Anabell.
"Kdyby na vás celou tu dobu nemluvil, asi byste tu s námi takto nehovořila. A s tou čepicí vám také velmi pomohl."
Anabell se otočila k ležícímu. Sklopila oči a tiše pronesla "Měli jsme se potkat dřív!"


Příběh je věnován všem, kteří stejně jako jeden z hrdinů neměli tolik štěstí v boji s neúprosnými podmínkami drsné přírody, která si tak často vybírá své trpce vyžádané oběti, jež tak dlouho čelili větru, dešti, mrazu a sněhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 $...→*!!!ß!TcH>>N€N!!!!!←.....$ $...→*!!!ß!TcH>>N€N!!!!!←.....$ | Web | 31. prosince 2008 v 23:32 | Reagovat

Happy new year! xD

2 ych ych | 8. ledna 2009 v 23:28 | Reagovat

APLAUS!!!! a proč jen mi to připomíná Ohne Dich? :o)

3 L! L! | 9. ledna 2009 v 17:23 | Reagovat

A to mě právě ne a ne inspirovat - tuhle jsem si to pustila, abych něco vyvolala a myslím, že to nepomohlo...(ale případně to tam do budoucna hledej)

Námět sem pochytila jinde :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama