Reminiscence aneb Chvilka nostalgie

18. května 2008 v 11:51 | Lytchi! |  Úvahy všedního dne
Zkuste někdy pozorovat dětské hřiště. Neuvěříte, co se tady může všechno dít. Nejdříve bych se ovšem chtěla pozastavit u mladého chlapečka, který se snažil spáchat sebevraždu na dětské skluzavce tím, že jí sjíždí po zádech hlavou napřed. No jen si to představte. Malé dítě, které vyleze po žebříku na skluzavku, otočí se a souká si hlavu na tu klouzavou plochu. Ještě chvíli se přidržuje ručičkama boků skluzavky, ale to už je na skluzavce celým tělem a …..
V tuto chvíli sem skončila své pozorování a odvrátila hlavu jinam. No považte, přece nebudu přihlížet něčemu tak nechutnému, jako je rozdrcení si hlavy v přímém přenosu v přímé rychlosti o hranu skluzavky či drť kamínků, které pokrývají plochu pískoviště.
Ovšem vybral si k tomu také vhodnou dobu. Na hřišti nikdo nebyl, a tak neměl svědků či dalších lidí, kteří by jej mohli odrazovat od této činnosti.
V jiném případě, když člověk zrovna vychutnává odpolední siestu, bylo by velmi podezřelé, kdyby mu tento plán vyšel. Tentokráte se rozhodl jistý další chlapeček, že musí tuto přestávku plnou klidu překazit (pozn. red.: bydlím v paneláku, jehož okno směřuje přímo na dětské hřiště). Není nic lepšího, než jezdit skateboardem po ploše 4x3 metry, vytvořené z dřevěných prken, a vzbuzovat tak zájem celého okolí. Ale co je to proti skupince dětí, kteří se baví tím, že na dřevěnou stříšku, stojící právě na této dřevěné ploše, hází kamínky, které se nachází všude kolem. Kdyby je na tuto nemilou činnost někdo neupozornil, tak tam hážou dodnes, neboť se to jevilo jako velice příjemná zábava.
Ještě bych se zmínila o jednom chlapečkovi, který se na mne nejspíše snažil zapůsobit jistou uměleckou kreací opět na skateboardu, když jsem šla jednou po chodníku ze škole. Ovšem né úplně mu to vyšlo a tak se přede mnou na zemi rozplácl jako mokrej hadr. (Ale trochu zapůsobil, ještě doma jsem si na něj vzpomněla ).
Vrcholem pro mne ale byly dvě holčičky, které přes dětské hřiště táhly asi čtyřmetrový žebřík, který ovšem patřil kotelně (kde vedl na její střechu), která zase patří k našemu domu. Tedy spíše už nepatřil kotelně, ale těm hočičkám. Nevím, kam a proč ho nesly, ale určitě jim udělal velkou radost.
To všechno mi připomíná časy mého dětství. Ovšem já jsem se bavila mnohem zajímavějším způsobem, než drážděním nervů ostatních lidí. Navštěvovala jsem keramický a dramatický kroužek (přiznávám, ty nervy sem možná někdy dráždila vedoucím kroužků).
V keramice jsem zničila všechny svoje naděje, že by se ve mne našly jakékoliv záchvěvy tvůrčí vynalézavosti. Ty výtvory opravdu nechtějte vidět. Anebo ano, ale pojmenovat si je už musíte sami.
To v dramaťáku jsem se mohla vyvíjet už více. Tedy spíše moje puberta se vyvíjela do pozdějšího a pokročilejšího stádia. Kromě předvádění se a šaškování jsem občas zvládla naučit se i nějakou tu roličku a když na to došlo, tak jsem se pustila i do uvádění našeho představení, když jsem hráli na ostro. Vrcholem ovšem bylo, když jsem oznamovala název pohádky, kterou diváci v následujících minutách, možná spíše vteřínách očekávali. Samozřejmě, že jsem nevěděla její název. Takže si dovedete představit situaci: "A nyní vám zahrajeme pohádku …ehm…ehm…" Vzápětí jsem vystrčila hlavu za oponu směrem k našemu ansámblu, jestli se tomu tak ovšem dá říkat, kde mi mile napověděli. Situace byla zachráněna, moje důstojnost ovšem propadla někam hluboko pod jeviště, že jsem ji ještě dodnes nenašla.
Ovšem ještě raději vzpomínám na malý konzum, do kterého jsme si chodili kupovat zásoby sladkostí, ať už před kroužkem anebo po něm. Né nadarmo nazývaly moje kamarádky tento obchůdek potravinami "U Fašistů", neboť se ve skutečnosti jmenoval "U Němečků".
Ještě teď se mi vybavuje na jazyku ta kyselá chuť podivného bílého prášku nacházejícího se v barevných tubičkách, který zel na prodejním pultíku a jehož cena nebyla vyšší než 1 Kč. Nebylo to nic jiného než ochucený cukřík. Přičemž barva obalu a cena byla uzpůsobena přesně potřebám tehdejší mládeže.
Byla to ale také doba, kdy se postupně rozvíjel internet a počítače. Byla to doba seriálů Beverly Hills 90210, Pobřežní hlídky, Merloce Place, Báječných a bohatých, Kutila Tima a také neméně úspěšného seriálu Tak jde čas.
Byla to doba, kdy děti po škole vyrazily s klíči na gumičce na krku, aby mohly mezi svými vrstevníky vyměňovat svoje sbírky nejrůznějších věcí. Ačkoliv ani škola nebyla vyjímkou pro uskutečňování jakýchkoliv obchodů.
Časopis BRAVO obletěl třidu vždy takovou rychlostí jako podprsenka mnišský klášter.
Divím se, že ze stránky LÁSKA, SEX a NĚŽNOSTI šlo ještě něco přečíst, neboť nejméně kraje stránky musely být od všech těch prstů nejvíce prošoupané.
Byla to doba, kdy jsem snila o tom, že budu jednou dospělá, vysoká a budu mít "tamagoči". Dospělá jsem (alespoň papírově), vysoká ne. A tamagoči nemám!
Tak jde čas!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ych ych | 18. května 2008 v 12:09 | Reagovat

já o tom stále ještě sním...teda jenom o tom, že budu dospělá, tamagoči sem sice vždycky chtěla, ale místo toho mám mobil a výšku bych zaměnila za šířku...

s mně připomněla, jak sem chodívala do cvičení...a dramaťáku...a soutěžila o nejhezčí princeznu...to sem snad ani nebyla já...a mlácení se hůlkama s bráchem...sladká pohádka mládí...

2 L! L! | 18. května 2008 v 12:11 | Reagovat

:D :D jj, ty časy..

Tak kvůli tobě to ještě opravím ;)

3 L! L! | 18. května 2008 v 12:12 | Reagovat

fertig..já to tam stejně v závorce chtěla předtím přidat ;) ( myslím tu dospělost :-))

4 ych ych | 18. května 2008 v 13:20 | Reagovat

lach! gut!

5 m. m. | 18. května 2008 v 14:09 | Reagovat

já zase sním o tom, že by bylo lepší zůstat malá, protože čím jsem "dospělejší" tím je to se mnou horší ... a se všema okolo taky ... pořád se musí hledat nějaký kompropis, pořád se musíš na někoho ohlížet ... možná je to tím, že čím je člověk starší, tím víc ztrácí takovou tu bezstarostnost a bezprostřednost, ale ono to tak asi musí být ...

no, radši toho nechám ...

6 ych ych | 18. května 2008 v 14:22 | Reagovat

ale to, že to ztrácíme si děláme sami. asi by se člověk choval docela sobecky, ale dá se to uchovat. a kdyžtak aspoň "kompromisově" si ukradnout dobu, kdy proště na všechno kašlem a děláme si jen co chcem ;o)

7 Darkness deStination Darkness deStination | 18. května 2008 v 16:16 | Reagovat

já nikdy nedospěju, s tou výškou to ještě jde, ačkoli mě děti už přerůstají, a tamagoči jsem měla :-D ale chcíp mi hajzl.

8 Terka Terka | 18. května 2008 v 16:28 | Reagovat

Tak tamagoči jsem měla :) A co takhle pogy, karamelový lízátko s kravičkou na obalu nebo hraní gumy před barákem.

9 L! L! | 18. května 2008 v 17:33 | Reagovat

naprosto souhlasím s m. (i když nevím, kdo to je), a právě si to teď dost silno uvědomuju..a když je člověk malej (menší:-)) tak si to právě neuvědomuje, tu volnost, bezstarostnost :-( ...

Terka: jo, to sem tam taky chtěla dát (ty pogy a gumu), no, ale to bylo v rámci toho vyměňování a venkovních aktivit;)

10 L! L! | 18. května 2008 v 17:34 | Reagovat

všichni měli tamagoči, béééé :D

11 ych ych | 18. května 2008 v 18:11 | Reagovat

já ne! já ne! a Lytchi mělas to říct dřív, sehnala bych ti nějakou potvoru k těm dvanáctinám!

12 L! L! | 18. května 2008 v 18:31 | Reagovat

:D tak snad příště (na druhou stranu, snad by stačilo rozbalit pytel se starýma hračkama ;))

Ale díky, že se mnou držíš, že si ho taky neměla :-)

13 Terka Terka | 18. května 2008 v 21:52 | Reagovat

Ty jsi neměla gumu? Tu měl přece každej? Babička mi ji koupila v galanterii a pak spíchla :) A co máte z toho, já to tamagoči stejně utopila v rybníku :)

14 L! L! | 19. května 2008 v 16:38 | Reagovat

hahaha!a kolik, náhodou..jenom, když zrovna nebyli lidi, tak sem to musela hrát se židlama :D :D ...jéé, a v kterym, že bych si ho vylovila :-))...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama