Jeden den (na venkově)

11. května 2008 v 21:53 | Lytchi! |  Úvahy všedního dne
Sedím ve vlaku. Zvlhlé tričko se mi lepí na záda. Mám pocit, že za chvíli mi toxické látky obsažené v potu prožerou vrchní část oblečení, a dostanou se tak přímo k mému tělu, kde jim v pokračování snad zabrání už jen vrstva tuku, která obepíná moje boky a žene se až k mému břichu. Ze slušnosti, jestli neničím cizí majetek, se otočím dozadu k místu styku mého trička a opěrátka sedačky, zda-li nedošlo k úhoně i na tomto místě. Opěrátko je mokré, ale zatím naštěstí nedošlo k jeho poničení mými tělesnými tekutinami.
Kouknu se z okna a vidím nejmenšího průvodčího, jakého jsem kdy viděla. Není mu ani pět let a už drží v ruce jakési mávátko, na hlavě má čepici a na krku píšťalku. Kromě jeho věku a výšky se nijak nelišil od opravdového průvodčího. Zjišťuji, že toto povolání je skutečně pro mnoho lidí velmi zajímavé. Když připočítám již dříve zmiňovaného falešného nádražáka, počet těchto nepravých průvodčí se vyšplhá na dva. A to už je, považme, vysoké číslo.
Potom si vzpomenu na skupinky mladých lidí převlečených za kdovíjaké potvůrky od mumií až po lehké děvy, které jsem ještě před chvíli, cestou k vlaku, míjela. Je doba "posledního zvonění" a maturanti vybírají peníze na oslavu svého vstupu do světa dospělých. Tedy vybírají prachy, aby se mohli co nejlépe "ztřískat". Ne každý tedy vkročí do života s tím nejlepším dechem, nejlepším žaludkem a játry, a už vůbec ne s čistou hlavou.
Také si moc dobře pamatuji na svoje "poslední zvonění". Též jsem byla převlečena do podivného kostýmu, přičemž ještě dodnes nevím, co měl můj převlek vlastně symbolizovat. Mnozí tvrdili, že jsem vypadala jako hobit. Tak jsem se s tím smířila, a dál jsem o mé postavě více nepochybovala.
Když jsem se konečně po více než půl hodině dostala domů, měla jsem chuť nadšením skákat. Ale jelikož jsem civilizovaný člověk a ne pes, smířila jsem se s obyčejným "Uff," směřovaným na uvítanou k babičce.
A to už se houpu na houpačce na naší zahrádce. Je krásné počasí, a tak nemám důvod sedět někde jinde. (Například na lavičce vedle ).
Vychutnávám si lahodnou chuť kávy, která se mi dostává do všech mých smyslů a podmaňuje nejen mé chuťové buňky, ale také můj čich. Nakonec i zrak se kochá nádhernou, nepopsatelnou barvou tohoto nápoje. Jenom přemýšlím, jestli mastné oko na porvchu je způsobeno více koňakem, který jsem si dovolila do kávy nalít, anebo spíše pylem, který létá všude okolo, a snaží se stát součástí všech věcí a tvorů kolem. Tak, jako parazituje na mém oblečení, v mých vlasech, na našem stole a možná ...v mé kávě. Ať tak či tak, na věci to nic nemění, a já si dále užívám svůj oblíbený mok.
Babička mi dnes připadá, jako by si něco šlehla, neboť co chvíli propukne v obrovský smích. Což je ale zábavné, a já tak naslouchám zadarmo legrační produkci.
Mezitím hraji nedobrovolně (pofidérní dětskou hru) "gumu" s káblem od svého notebooku, když se snažím k němu dostat. Jak zábavné.
Když se den chýlí ke konci, a já po svižné koupeli ulehám do postele, stačím se před tím ještě namazat. Tedy namazat krémem na ruce. Když už mi ale po několikátém použití příjde divné, že při kontaktu s mou kůží dochází k nepopsatelnému smradu, který vychází z inkriminovaného místa, nedá mi to a podívám se na víčko tuby, abych odhalila celou záhadu tajemného zápachu. Je to tak! Krém je samozřejmě již třetí měsíc prošlý a klidně si - nyní už - parazituje na mých rukou, prstech, nehtách a vůbec na každém kousku mého těla, se kterým přišel - třeba už jen omylem - do kontaktu.
Postupem času si ale na tento prošlý produkt zvykám a zápach ztrácí na kvalitě. Tedy spíše moje nosní dutina je už tak zblblá, že pustí "vůni" krému klidně do mých plic, aniž bych se zadusila. Teď už jen čekám, až se probudím a budu mít zelené ruce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 12. května 2008 v 7:40 | Reagovat

Babička feťačka a vnučka hobit se zelenýma rukama, pěkný :D

2 ych ych | 12. května 2008 v 10:23 | Reagovat

Grünn forever! - hele co to babička bere? že bych si to taky nechala předepsat... a Tys byla možná hobit, ale já Smrtijed ;o) (to bylo ještě před modernizací armády...)

3 L! L! | 12. května 2008 v 16:24 | Reagovat

hej, ale to ste necítily :D :D ... já sem byla především, eh, no, eh, vlastně....malej člověk s hnědým hábitem přes sebe :D ... já ti nevim čoveče, asi to počasí..dobrá nálada zkrátka ... (Před potokem pět kopek konopí za potokem pět kopek konopí /tyjo, to je hlavolam, i když se to píše :D/

4 Darkness deStination Darkness deStination | 12. května 2008 v 19:40 | Reagovat

Pěkný...koňáček do kafe? Jaká značka? To jsem nikdy nepila

5 L! L! | 12. května 2008 v 19:56 | Reagovat

no, koňáček...to je spíš něco na styl Baileys, ale vlastní výroby (tak abych to nemusela vypisovat, tak sem to trochu zkrátila na koňak;)..tak z toho vlastně vznikne "alžírská káva", kterou si můžeš dát v hospodě .. moc moc dobrý ;)

6 ych ych | 12. května 2008 v 23:20 | Reagovat

aneb: doporučuje kafomaniak Lytchi ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama