Moje cesta k cíli

29. dubna 2008 v 18:40 | Lytchi! |  Úvahy všedního dne
Stojím na refýži a čekám, až přijede tramvaj. Za sebou mám několik hodin strávených v budově za mými zády. Několik úmorných hodin, které mohu zařadit do hluboké černé díry. Je to doba, kterou mohu připojit do časové propasti, nebo ji přidat do seznamu mých zbytečných aktivit, které nevykazují žádný smysl a neprodukují žádný důležitý výsledek.
Ano, mluvím o čase stráveném ve škole. (Na vysoké škole - to přidávám, aby to například někomu pomohlo vytvořit si úsudek.)
Za toho půl dne mám pocit, že jsem zdolala když ne Mount Everest, tak alespoň Sněžku, že jsem kopala v dole černé uhlí (tím se nevysmívám ani horníkům ani Petru Bezručovi), že jsem zvládla pětiboj na OH a že jsem se pokoušela o rekord v počtu trávení hodin v chladné, ale nevětrané budově, což není ovšem vůbec daleko od pravdy.
V tuto chvíli, kdy už přestávám vnímat a ztrácím půdu pod nohama, přijíždí tramvaj a já mám pocit, že se vznáší ve vzduchu jako orientální koberec z pohádek Tisíce a jedné noci. Když se mi ale pomalu vrací alespoň jeden ze smyslů, zjišťuji, že prostředek městské hromadné dopravy již stojí pevně na kolejích, a pomalu se také rozjíždí - opět po kolejích - kupředu. Přirozeně to nebyla tramvaj, kterou bych potřebovala, a tak se za ní jen smutně dívám, spíše mžourám a nechávám dál svoje smysly propadat hlouběji do temné propasti, kde se dávají ještě více otupovat ve změti vnitřního působení….
Najednou se reflexivně probouzím z mého blouznění, neboť mé čekání se dočkalo odměny. Přijíždí tramvaj číslo "2" a já nepřemýšlím, je-li plná, či prázdná, a automaticky nastupuji dovnitř. Uchyluji se do koutku na jejím konci, hlavu otočejíc k otevřenému okýnku. Jsem šťastná. O krok dál k vytyčenému cíli.
O pár minut později se nakláním ke dveřím a levou rukou se pevně přidržuji všeho náčiní, které jen vybavení vozu nabízí. V pravé ruce svírám otevřený batoh. Cizí člověk přede mnou drží v ruce moji peněženku a zároveň mě přidržuje v té prudké zatáčce, která působí v té rychlosti s nákladem tramvaje velké divy. To už jsem se opět probudila z omamného rauše a tázavě si prohlížím mého zachránce a zároveň revizora v jedné osobě. Když už se všichni opět vrátili na svá místa (tedy téměř všichni), i já konečně zaujímám normální pozici a beru si nazpět svoji peněženku s šalinkartou, kterou mi podává zdánlivě tajemný muž. Po chvíli tramvaj staví na zastávce přesně tak, jak má nařízeno v jízdním řádu, a já se, opět reflexivně, snažím vystoupit. Tato "akce" se mi dokonce podaří a já jsem tak opět o další krůček blíže ke kýženému cíli.
Když se snažím prodrat se mezi masou lidí před nádražím ke "svému" nástupišti, uvědomuji si, že se všech těch tvorů vlastně bojím. Všichni jdou rovnou proti mně, strkají do mě a neohlížejí se tam ani zpět. A já - momentálně pochodující tělesná schránka bez výplně - si to nechávám líbit.
Konečně ale sedím ve vlaku; opět u otevřeného okna, kterým se dívám mimózně ven. Nemám ani sílu, abych upřela zrak na tabuli vedle vlaku, která udává číslo, směr a čas jeho odjezdu, čímž bych se přesvědčila, sedím-li skutečně ve správném vagóně, taženém správnou lokomotivou.
Ten člověk, který si sedl vedle mě, čemuž předcházela otázka "zda-li je tu volno?", musí mít vynikající odezírací schopnosti, anebo mu byl můj názor lhostejný, protože po mé nicneříkající gestikulaci (při které jsem ovšem ze sebe vydala poslední zbytky všech mých pozůstalých smyslů), si opravdu přisedl. Ovšem další pohledy na spolucestující zombi mu opravdu nezávidím. Ano, tak bych se v tuto chvíli skutečně nazvala - zombi! A už si ani nedovedu představit tu myšlenku, že ležím doma v posteli a vypínám celý ten "systém". Tedy že zavírám víčka, protože víc se toho už vypnout a zavřít ani nedá. Celá soustava byla totiž z neznámých příčin kompletně odpojena!
Vlak se rozjel. Zavírám oči. Poslední, co vidím, je silueta průvodčího……………………..
Když je znovu otvírám, přede mnou je cosi povědomého. Cosi notoricky známého. Celé to prostředí, ta vůně, ty zvuky… Jsem doma! Nevím, jestli tomu věřit, jestli se mi to jen nezdá. Náhle opět trochu vnímám. Zjišťuji, že jsem splnila svůj cíl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darkness deStination Darkness deStination | 4. května 2008 v 13:46 | Reagovat

tyhle postřehy jsou báječný...taky jsem to zkoušela a zatím se mi daří jen krťounký blbiny :-D

2 L! L! | 4. května 2008 v 21:05 | Reagovat

proto sem vymyslela sekci "Když se řekne...":D .. ale jinak tohle de celkem samo..Mimochodem, dělalo Ti problém refýž, tak jako ostatním?:D (nikdo totiž neví, co to je)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama