Cestující

18. dubna 2008 v 22:53 | Lytchi! |  Úvahy všedního dne
Dalo by se říci, že můj život sestává především z četného cestování. Tím myslím samozřejmě cestu do školy a zpět. I když se to možná nezdá, člověk stráví cestováním velmi mnoho času. Zasvěcení jistě pochopí.
Hodně času trávím čekáním na nádraží. Ať už na nástupišti č. 1, 2 nebo 3… Mohu říci, že za tu dobu jsem jich vystřídala již řadu. A také mohu konstatovat, že všechna jsou stejná. Co ale není stejné jsou lidé. Samozřejmě, často potkávám ty stejné človíčky, kteří postávají na nástupišti přesně ve stejné pozici a na stejném místě jako včera, jako předevčírem. Můžeme tvrdit, že tito lidé již mají vyhrazená svoje "stojací" místa - sektory. A nedej, aby si na ně stoupnul nějaký nováček, natož náhodný cestující.
Člověk zde zažije plno zážitků a prostředí mu někdy může začít připadat jako rodina. Taková společnost lidí, se kterou nikdy nemůžete zažít ponorkovou nemoc, protože s jednou skupinou se rozloučíte ráno po tom, co opustíte areál nádraží, a celých 24 hodin je opět nevidíte. A stejně tak je to s tou druhou skupinou, se kterou odjíždíte navečer zpátky domů.
Naopak někdy se těšíte a koukáte neúnavně do sektoru A vyhrazeného panu B a ten stále nikde. Potom je člověk zklamaný a může mu to zkazit celý den. Přece jenom zvyk je železná košile, na druhou stranu výjimka potvrzuje pravidlo.
Všechna nádraží mají ale svého vlastního ducha. Své vlastní zaměstnance. Svoji historii, kterou ovšem tvoří samotní cestující. Jeden člověk tak může být zároveň součástí i více nádraží, záleží, odkud-kam jeho cesta vede.
Každý, kdo byl mladý, jistě s radostí mával na okolojedoucí vlaky. Také já jsem se s oblibou věnovala této bohulibé infantilní činnosti. Dnes už to nedělám. Poté, co člověk sedí klidně ve vlaku a vychutnává si okolní krajinu, na něj začne skupinka výrostků dětinsky mávat rukama, přičemž vyskakují a předhánějí se, kdo udělá lepší grimasu (v horším případě sprostou), jsem usoudila, že to není zrovna nejlepší nápad takto na sebe upozorňovat.
Na nádraží se samozřejmě setkáte se spoustou zajímavých, někdy až podivných lidí, jako je například pán, jehož totožnost dodnes neznám, ale jeho samotného si pamatuji velmi dobře, protože se s ním potkávám - a to nejen já - dost často.
Nevím, zda má nějakou přezdívku, ale jistě by si jednu zasloužil. Já osobně mu nijak neříkám, ale je to pro mě pán, který chodí po nádraží a hraje si na výpravčího. Stále stejně oděn v obyčejných kalhotáchch a šusťákové bundě, šibalsky se usmívající. Tato zvláštní existence ráda chodí po peróně sem a tam a s oblibou dává vlakům signál v podobě zahoukání, že mohou odjet. Nevím, jestli ho berou vážně, ale vlak vždycky poslechne a pomale se rozjede kupředu. Možná to ale bude tím, že první zapíská opravdový průvodčí, který se vyznačuje tmavě modrou uniformou a pravou nefalšovanou píšťalkou. (Ovšem obyčejné "hu-huh-hu" je originálnější).
Nejhorší jsou ale ty davy lidí, vystupující z přeplněných vagónů, kteří se hrnou jeden přes druhého, div se nepobijou. Nicméně existují i takové typy, kteří se nehnou a nehnou. Tedy hnou, ale neudělají pro to o píď víc, než je opravdu nutné. A ti kráčí přímo před vámi. Vlevo i vpravo masy individuí, kteří se krvelačně sápají na ty druhé a před vámi - šnek! Kam teď? Nemůžete uhnout vlevo ani vpravo, protože by vás ušlapali, nebo by ste alespoň schytali jednu kufrem nebo jiným zavazadlem. A tak vám nezbývá, než se přizpůsobit pozvolnému tempu již zmíněného plže.
Z toho zas čekáte pod schody, před sebou tabuli příjezdů a odjezdů vlaků a vy hypnotizujete ten černý rámeček, aby konečně zplodil číslo vašeho nástupiště, v lepším případě i koleje.
Najednou se shora ze schodů vyřítí několik osob. Je jich pár a schody jsou široké. Vy stojíte na kraji na boku, jak to jen jde. Přesto si osoba A nedovolí nenarazit do vás a uštědřit vám tak velmi příjemný kontakt s člověkem, o kterém nic nevíte, ale při té neuvěřitelné blízkosti mu můžete spočítat i chloupky v nose.
Jindy zase žasnu nad malým klučinou, který stojí na peróně vedle své maminky. Tedy zprvu stojí. Potom už ho tato nudná činnost přestane bavit a začne se motat okolo té o několik centimetrů vyšší paní, co se ji drží za ruku. Teď už ale jeho drobná ručička krouží okolo pasu mladé maminky a nožičky našlapují těsně okolo těch jejích, ovšem stále dokola jedním směrem tak, že se z toho jednomu zatočí hlava. Tedy mně se z toho rozhodně hlava už motala! Toho malého chlapce potom už vůbec nechápu (že se nepoblil). Halt: mládí!
Velkým tématem - tedy pro mě - je "etika spolucestujících" a s tím související kultura cestování. Když přistoupí ve stanici člověk a chystá se k někomu přisednout, je nepsanou zásadou, že člověk pozdraví - což ovšem není pravidlem a poté se slušně zeptá, zda může přisednout?! A to například slovy "Je zde volno?" Většinou každý přikývne, čímž dá najevo, že si samozřejmě nový cestující může přisednout. Rozhodně to není povinnost a nikde se o tom nepíše, ale je to taková slušnost a člověka to potěší.
Tyto osoby můžeme rozdělit do několika skupin:
  • Mladí lidé: většina se optá, někteří nudně přisednou nepodívaje se na vás
  • Muži a ženy 30 - 40 let: přistoupí, pozdraví, optají, přisednou
  • ŽENY 40 - 50: nejhorší skupina!!!Přistoupí, posadí pozadí, čumí! (v některých případech volají své známé, ať se také přidají, že je ještě dost místa. A místo, aby přisedly ke své kamarádce, přimáčknou vás k oknu a vesele hledí na kamarádku, kterou mají před sebou)
  • Muži 40 - 50: slušná sorta, ovšem ve střízlivém stavu
  • Muži a ženy 50 - : tato skupina je různorodá, ale muži vykazují lepší vlastnosti než ženy
Jako nejlépe hodnocenou skupinu bych uvedla muže 30 - 40, kteří se vyznačují velmi dobrým smyslem pro cestování a pro cestovní kulturu. Kromě toho je vždy lepší sedět vedle příjemného mladého muže, než vedle, třeba i stejně staré, utiskující vás ženy.
(Mimochodem, můžou být sebehezčí, ale všichni mají kroužek na ruce ;)
Všem, kteří se dostali až na konec tohoto článku, děkuji za duševní přítomnost a přeji příjemné zážitky při cestování!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darkness deStination Darkness deStination | 26. dubna 2008 v 23:52 | Reagovat

Jo, lehce nostalgicky jsem si vzpoměla, jak jsem dojížděla do učení. Pravidelně, když si ten, kdo si vedle mě sedl, klidně usnuvší opřel o mě hlavu, tak jsem si ju opřela aji já o něj. A héézky se nám spinkalo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama